Lyžování na Silberhütte 15.2.2009

 

            Včera večer volala Sysel (o přestávce divadelního představení) , zda pojedeme zítra lyžovat na Silberhütte. „Samozřejmě, odjezd je v deset hodin“. Oznámil jsem Kiwikovi a Krabovi, že se jede na běžky. Souhlasili (nadšeně). Na ICQ jsem psal Kuňce, zda pojede taky. Nesouhlasila (taky nadšeně).

 

            Ráno jsem připravil pro všechny svačinu, sundal starý vosk, zbrousil skluznici a vzal si druhé lyže, neboť jsem zjistil, že k prvním lyžím mám rozlepené boty.  Čas 9.55 hod.

„V kolik se odjíždí?“

„V deset.“

„ Jede Sysel?“

„ Jede.“

„ Tak to máme ještě čtvrt hodiny času.“

 

            V 9.58 hod jsme naloděni do auta a čekáme na Sysla a Láďu. Telefon. Volá Láďa : „Blanka má technickej problém s autem, přijedeme tak za 10 minut.“ Jedeme k Láďovi. Projedu kolem domu, ale auto a ani osádku nevidím. Druhé kolo. „Hele, čekají v chodbě domu“.

Dotazuji se, kde mají auto.

„Včera jak jsme byli v divadle, tak si holky daly víno, pak jsme šli domů pěšky a auto jsme nechali u divadla. A jak jsme se balili, tak na to nikdo nevzpomněl. Ale Blanka pro něj běžela.“ 

Vzápětí přijíždí vozítko a Sysel, Láďa, Petra a Ivana nasedají. Řídí Láďa, my jedeme za nimi. Projíždíme přes Sv.Kříž, Waldsassen a jedeme směrem na Tirschenreuth. V Tirschenreuthu Láďa odbočuje do města a jede přes náměstí místo toho, aby jel stále po hlavní a městu se tak vyhnul. Dojíždíme na Silberhütte, platíme dvě eura parkovné v automatu (je to na celý den) a stoupáme asi 300 m do lyžárny, kde se dá převléknout, nechat věci a dojít si na WC. Je tu poměrně málo lidí, když jsme tu byli naposledy, tak byly lyžařské závody a bylo narváno. Mimo němčiny slyšíme docela často i češtinu. Lyžařské trasy vedou těsně kolem státní hranice a zčásti i k nám.

 

„Láďo, proč v Tirschenreuthu jedeš přes náměstí, když rovně je to jednoduché a vyjedeš těsně před odbočkou na Bärnau.“

„ Protože to mám tak naučený, když jsme jeli jinak, tak jsme se vždy museli vracet. A velitel vozu je tady“ ukazuje na Blanku.

 

Ivana bere lyže a mizí jako první. Jde bruslit. My, co jezdíme klasiku, postupně mažeme lyže.

„Kolik je tam stupňů?“ 

„ Mínus osm.“

„ Jé, já tam dal vosk do – 6°C. No, už to nebudu sundavat, přemáznu to voskem na mínus sedm a víc.“

 

            Před lyžárnou upřesňujeme návrat k autu do 14.15 hod, neboť Petra musí být do půl třetí doma. Plánujeme šestikilometrové okruhy. „Každej tři“ nařizuji Krabovi a Kiwikovi. Je 11.40 hod. Trať je standardně výborně upravená, na okruhu jsou vyříznuty 2-4 stopy, vedle nich je asi 4-5 m pruh pro bruslení. Vyjíždím startovní rovinku, zatáčím doprava a stoupám . Předjíždím rekreační běžce, bruslaři předjíždí mne. Jsem na nejvyšším místě okruhu a asi 600 m klesám, krátké stoupání (cca 300 m) a přede mnou je 1,5 km sjezdu. Nasazuji soupaž, sedám do vajíčka, ale moc to nejede. Špatná máza. Otáčím na značce okruh 6 km a čeká mne asi 2,5 km mírného stoupání proloženého krátkými sjezdy. Jsem zpět u lyžárny, je krátce po poledni, řady lyžařů prořídly. Jedu do druhého kola. Oteplilo se na – 7 °C, ale trochu fouká.  Namrzají mi vousy. Druhé kolo mám pomalejší asi o půl minuty. Ve třetím kole doháním několik skupinek rodičů s dětmi a před závěrečnou rovinkou tři Němce, které jsem předjížděl nahoře na kopci. Asi jeli kratší okruh. Mám 18 km za 95 minut. V lyžárně je už Láďa, Petra a Ivana, pijí čaj a svačí. Petra ode mne nechce ledového hubana. Přijíždí Sysel, má za sebou 27 km. Ani se neptám, kolik ujela Ivana (běhá za Brno maratony). Dojíždí Krab a Kiwik. Převlékáme se a domlouváme se, kdo vyzvedne v Praze startovní čísla na půlmaraton, který se běží poslední sobotu v březnu. Jako vloni budeme spát z pátku na sobotu u Katky a Tomáše v Líbeznicích. Odjíždíme, tentokrát se vyhýbáme středu Tirschenreuthu, a v půl třetí jsme doma. Krásný den (to byl).

 

                                                                                                          Mirek